úterý 18. února 2014

Brněnský ostrůvek pozitivní hudební deviace

Kdo měl v 80. a 90. letech rád původní alternativní rock a od něj odvozené experimenty, nemohl s obdivem nepohlížet k Brnu.

„V Praze mají všichni ze všeho srandu,“ prohlásil o české metropoli malíř a básník Vladimír Kokolia, když někdy v 80. letech přesídlil z Prahy do Brna. Rozhodnut setřást ze sebe pražský nadhled, stal se zpěvákem skupiny E hrající drásavý bigbít, který se obešel bez bicích. Vydal se tak, podobně jako další brněnští hledači nových možností experimentálního rocku, cestou prostou smířlivé pohody, cestou, která počítá s tím, že snaha o pravdivé umělecké vyjádření se občas nemůže vyhnout oblastem relativní nesdělitelnosti a extrémů. 

Začátek osmé dekády 20. století by se u nás i ve světě dal, co se týče hudby, přirovnat k začátku let 60. – vznikaly doslova tisíce skupin zkoušejících se vyjadřovat novým jazykem: často skloňovanými pojmy byla nová vlna, postpunk, new romance, ale i thrash metal a hip hop. Brno bylo v té době pozoruhodnou hudební líhní, jejíž tvůrčí kvas byl podnícen koncertními akcemi Valná hromada, ale například i prostředím divadla Husa na provázku. 

A tak se herečka a houslistka Iva Bittová, hvězda filmové Balady pro banditu, v níž hrála partnerku Miroslava Donutila, ocitla ve skupině Dunaj po boku virtuózního bubeníka Pavla Fajta a kytaristů Josefa Ostřanského a Vladimíra Václavka z již zmíněných E. S Fajtem později vytvořila umělecký i životní tandem, kytaristé Ostřanský a Václavek spolu prošli mnoha dalšími sestavami a jejich souhra byla jedním z pilířů celé scény. 

A takhle by se dalo jmenovat téměř donekonečna. Brněnské kulturní dozorce strašili tak trochu beefheartovští cynikové Ještě jsme se nedohodli hrající na samodělné elektrické kytary z prken – jejich hudba a texty byly natolik „nestravitelné“, že se při schvalování koncertů museli skrývat pod názvy jako Králíci či Hosté… Jejich baskytarista Karel David byl ale největším básníkem celé brněnské scény a kytarista Stanislav Filip podobně invenčním skladatelem. Na desku si JJSN nemohli pomýšlet ani během „tání“ konce 80. let, proto jim polovinu druhé strany svého revolučního dlouhohrajícího debutu propůjčila dvojice Bittová & Fajt. 

Expresivní Pro pocit jistoty byla trojice undergroundových rockerů ovládaná skladatelem vážné hudby Martinem Dohnalem – kdo by řekl, že na počátku byli neohrabaní androši Odvážní bobříci, autoři „hitů“ Všichni jednou umřem a Lidi jsou strašný ku**y… S Dohnalem v čele se změnili v „power art rockovou“ úderku zhudebňující verše Benjamina Péreta i článek z Rudého práva referující o soudu s popraveným Závišem Kalandrou. Podobně členitý, energický a nepředvídatelný rock jako PPJ hráli i Z kopce, skupina, v níž si Petr Váša odbyl své období společenské kritiky, aby se později stal vynálezcem fyzického básnictví a frontmanem Těch syčáků.

V 90. letech se ukázalo, že část zmíněné brněnské scény má potenciál uplatnit se i na zahraničních pódiích – řeč je zejména o Ivě Bittové, Pavlu Fajtovi a Dunaji, který tehdy dosáhl svého uměleckého vrcholu a své crimsonovské názvuky obohatil o syrovost, stručnost a nekompromisnost hardcoru. Tandem Ostřanský–Václavek kromě Dunaje a E stál – společně i zvlášť – u zrodu natolik odlišných sestav, jako jsou a byli Boo, Klar, Domácí lékař, Rale, Čikori… Pavel Fajt ve stejné době oslnil se svou poslední skupinou Pluto, která skončila poté, co do její sestavy hrábl Petr Váša při zakládání dodnes fungujících Těch syčáků. 

Postupem času zkrátka bylo o nějaké scéně čím dál těžší hovořit – jednotliví protagonisté ukončili hudební činnost nebo se rozešli každý svým směrem. Pospolitost, jež byla před rokem 1989 nutností, najednou nebyla k přežití tolik zapotřebí. Svébytná estetika, jíž tato nutnost dala vzniknout coby přidané hodnotě, je ale, domnívám se, v kontextu českého rocku zcela ojedinělá.

Psáno pro Radio Wave, slyšte i s muzikou zde.

pátek 20. prosince 2013

Kyšperského Svetr z folkové vlny

Martin E. Kyšperský je frontmanem brněnské alternativně-folkové skupiny Květy. Přednedávnem mu ale na značce Polí5 vyšlo sólové album Svetr, sestavené z písní nahraných ve volném čase především doma.

Patnáct písniček, které jednačtyřicetiminutovou kolekci tvoří, napsal a nahrál Martin Kyšperský „doma a na cestách“ v letech 2011–2013. Základy čtyř kusů vznikly ve studiu Indies, celek masteroval spolehlivý Ondřej Ježek ve svém studiu Jámor, jinak ale jde o důsledné DIY. 

Nahrávce dominují strunné nástroje, jako kytara, bendžo a ukulele, kromě nich ale zazní celá řada dalších instrumentů, ruchů, šelestů i mediálního smetí. „Sám sobě basákem, bubeníkem, perkusistou, vokalistou, krabičkářem, varhaníkem, synťákem, harmoniem, pianem, balafonem a podobně,“ prozrazuje Kyšperský na svém Bandzonu. „Taky jsem dva roky nahrával různé ruchy ulice a přírody. Slyšet můžete sirény, vrzající vrata, čajovou soupravu Fikty Kaprála, hračky, holku rozezpívávající se ve vlaku a vlak pod mostem, zahleněné průdušky, Kobzovo piano v Praze na ulici, listí pod nohama, psí funění.“ Tohle všechno ale neokázale slouží písním, takže si fajnšmekr všechny aranžérské fígle nejspíš patřičně vychutná až při opakovaných posleších, poté co se nabažil melodií a textů. Což je v pořádku: Svetr je, i když občas bláznivě, uštrikován z nezpochybnitelně folkové vlny. 

Liší se Kyšperského sólové album nějak výrazně od produkce Květů? Náladou, textařskými a skladatelskými postupy ani tématy nikoliv, zvukově zčásti – není závislé na květovské sestavě kytara, kontrabas, housle a bicí. Místy je mnohem více strohé, jindy připomene zarezlý, vrzající waitsovský kafemlejnek. 

Patnáct písní, z nichž jedna je převzata od skupiny Listolet, vzniklo, jak alespoň sugeruje obal CD, jako marginálie. Přesto je Svetr plný hitů. Úvodní kraťas s refrénem „Vlasy jsou ta nejvíc důležitá věc / ze všech těch nejmíň důležitejch věcí“ je dokonalou sondou do absurdní minulosti pronásledování mániček. Vzpomíná se i na Itálii 1990, kolo BMX a hrdiny abíčkovských komiksů. Kyšperský se rád vrací do inspirativního časoprostoru svého dětství, odkud vynáší střípky a kostry příběhů, úvah a úžasu – mrtvého trpasličího krále přikryje jediná květina, v noci se probouzí oblečení, dívka nese v jedné ruce nákup a v druhé rozevřený román, letiště může zachránit jen „technickej tým“... Zdánlivě banální „poezie všedního dne“ se proplétá s okamžiky obnažené intimity a křehké citovosti. 

Kyšperský bývá označován za písničkáře, jindy za skrytého popového hitmakera. Obojí samozřejmě platí, je ale třeba dodat, že je i výrazným, byť nikterak samozvaným mluvčím generace narozených na přelomu sedmé a osmé dekády, generace, do které také náležím. Snad i proto ke mně jeho písně promlouvají tak, že je mi ve Svetru nadmíru sladkobolně a že se jej nezdráhám prohlásit za album roku. Mimochodem, na cestě je prý i kazetová verze s bonusy. 

Hodnocení: 100%

Martin E. Kyšperský: Svetr. Indies, 2013

Psáno pro Radio Wave. Čtěte a slyšte zde.

úterý 3. prosince 2013

Brian Chase: Drums & Drones

Nástrojem, který si s oblastí drone music spojujeme asi nejméně, jsou bicí. Pozoruhodné album s všeříkajícím názvem Drums & Drones nás ale usvědčuje z omylu. Jeho autorem je Brian Chase, bubeník brooklynských Yeah Yeah Yeahs, skupiny, jejíž rockový grunt dal vyrůst i myriádě experimentálních bočních projektů (či exkluzivních hostovaček zpěvačky Karen O na albech Davida Lynche, Trenta Reznora a dalších). Takhle košaté propletence nejrůznějších vedlejšáků z Yeah Yeah Yeahs možná udělají nové Sonic Youth, skupinu, jenž již více než třicet let přesvědčuje, že její zájem nekončí u vypalovaček prosycených kytarovou vazbou.
Brian Chase svůj pět let probíhající bubenicko droneový experiment vydal v podobě CD a DVD u Pogusu, vydavatelství, které si vytklo za cíl střežit a dokumentovat pohyb na hranicích současné elektroakustické kompozice a neartificiálního hledačství vyvěrajícího z improvizace, noisu, lovectví zvuků a dalších žánrů.
„Ve zvuku jediného bubnu se skrývá téměř nekonečné množství tónů,“ píše Chase v úvodu obšírného bookletu svého alba, které je „průzkumem vesmíru skrývajícího se zvuku bubnu.“
Projekt byl spirituálně započat v newyorské svatyni drone music, v Dream Housu skladatele La Monte Younga a jeho manželky, múzy a light designérky Marian Zazeely. Dream House nacházející se v části Manhattanu zvané TriBeCa oběma manželům slouží jako domov, kancelář a ateliér, jedno patro je ale vyhrazeno světelně-zvukové instalaci, v níž lze trávit dlouhé hodiny. O její chod (ranní zesilování zvuku, který běží nepřetržitě, rozsvěcení Zazeeliných světel, zapalování vonných tyčinek) se starají dobrovolníci – téměř rok a půl byl jedním z nich i Brian Chase. Když byl v roce 2007 přizván k účasti na koncertu v klubu Stone patřícím Johnu Zornovi, rozhodl se uvést nové dílo – sérii studií možností aplikace čistého ladění na bicí nástroje.
Dal se tedy do díla – v první fázi projektu se metodou pokusů a omylů postupně stával zvukařem a sháněl patřičné vybavení. Při tvorbě postupoval tak, že mikrofonem nahrál zvuk bubnu a ten v počítači podrobil chirurgické manipulaci ekvalizérem, při níž vystoupily na povrch žádoucí tóny a jejich souzvuky. O něco později začlenil bubny do systému zpětné vazby: nechal je rozeznívat frekvencemi vyzařovanými z reproduktorů. Někdy se prý třásl celý dům.
Druhá fáze výzkumu byla započata v roce 2010 – předtím měl Chase napilno především na dlouhých turné Yeah Yeah Yeahs – a nesla se ve znamení hledání možností jak bicí drones předvádět živě. Inspiraci poskytl saxofonista Seth Misterka, s nímž Chase hraje v duu a který zvuk svého nástroje pomocí MIDI kontroléru manipuluje v softwaru Ableton Live.

V třetí fázi Chase zapojil zkušenosti s meditací a čisté ladění znějící jeho uchu nejčistěji a nejpřirozeněji. Píše, že se možná stal jediným, kdo čisté ladění aplikuje na zvuk jediného, obyčejného bubnu – Harry Partch pro své kusy konstruoval speciální soustavy perkusí a zajímaly jej poněkud jiné aspekty hudby než alikvóty, které Chase při přehrávání nasmyčkovaného úderu do bubnu postupně zdůrazňuje okrajováním „nepotřebných“ frekvencí.
 
Dvoudiskové album Drums & Drones – na DVD jsou stejné skladby jako na CD, jen doplněné o videa, jejichž „spořičová“ povaha diváka rozhodně neruší od poslechu, naopak jej může příjemně hypnotizovat – je po čertech intenzivní. Není bezchybné, místy lze cítit, že mu až příliš dominuje snaha o vyřešení technického problému a jistá „chtěnost“: drony z bubnů! S nimi ovšem souvisí jeden velký klad celého díla, totiž (i díky videím) nastražená vějička v podobě zdánlivé meditativnosti: díky falešným znamením se, než bys řekl kundalini, ocitneš v laboratorním pekle chladných kachliček a ostrého světla. Sluchátka rozhodně nedoporučuji, docela to s nimi bolí.
A takhle vypadá koncertní provedení Drums & Drones.

Brian Chase: Drums & Drones. Pogus
Zveřejněno 2.12.2013 na hisvoice.cz. Link

středa 27. listopadu 2013

Scanner: Polí5 na podzim

Polí5 mají na kontě českou desku roku. Jmenuje se Svetr.

Playlist:
- Martin E. Kyšperský: Vlasy
- Skrytý půvab byrokracie: Rhizomy
- B4: Motorik Religion
- Martin E. Kyšperský: BMX ABC
- Sousedi: Macs 1149-jd
- Bellevue: Růže
- IQ+1: I
- Ruce naší Dory: Secese 2007
- Martin E. Kyšperský: Italia 90
- B4: Super Cabbage Rock
- Skrytý půvab byrokracie: Prvočísla
- Muff: Mr. Elektrik
- Martin E. Kyšperský: Podél kolejí

vysíláno 26.11.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 26. listopadu 2013

DG 307: Svědek spálenýho času


Trilogii Dar stínum - Pták utrženej ze řetězu - Torzo, tedy programy, které DG 307 nazkoušeli, odehráli a nahráli v letech 1979 a 1980 a prvně vydali před dvaceti lety v dnes již legendární dřevěné krabici, považuji za nejlepší díla Pavla Zajíčka a spol. a vrcholné okamžiky české hledačské nonartificiální hudby vůbec. Bylo pro mě proto velkou ctí  doplnit rozšířené, remasterované reedice těchto nahrávek studií otištěnou v bookletu nyní již 5CD boxu Svědek spálenýho času. Kupujte zde.